2006 - 2016
Píšeš cosi o mlze. Já cosi sentimentálně odpovídám. Slova očesaná na holé znaky se odrážejí od družice. Není to zbabělé, nahrazovat jimi dočasně chybějící blízkost? Asi ano. Ta zbabělost ovšem plyne z nedorozumění, které by mohlo vzniknout z ticha. Málokdo si totiž dnes ticho vyloží jako výraz důvěry v hluboké a neotřesitelné spolubytí.
Paříž 2010
Procházím se po lázeňském parku, tichý podzimní den. A najednou mě předjíždí kočárek a v něm asi roční chlapec, tiše si pobrukuje a něžně se pro sebe usmívá. Dýchá z něj vnitřní klid a zbystřené vnímání. Na chvíli jsme na sebe plaše pohlédli, jakési němé pochopení mezi námi proběhlo, pak jsme hned oba sklopili oči. Spřízněná bytost, citlivý
člověk-začátečník.
Frakfurt 2012
Dnes jsem zažil velkou radost. V muzeu v Louvru jsem komponoval fotografii skrze okno ven na velké ruské kolo. V tu chvíli přiběhly dvě fotogenické děti a každé si stouplo na jednu stranu okna. Vzápětí ale přijela jejich plnoštíhlá matka s kočárkem a zaparkovala v samém středu kompozice. A pak se to stalo, kočárek se tíhou věcí, nákupních tašek, balených vod a hraček zvrhl. Matka se sklonila, aby kočárek narovnala a v tu chvíli jí vypadl z kapsy mobil, takže musela, pološílená tím nečekaným zmatkem, na kolena. Kompozice byla rázem čistá a já mohl exponovat.
Paříž 2010
Navštívil jsem cimbálový koncert, který v rámci Visegrádské spolupráce provedli Slovenka, Češka, Maďarka a Japonec nízkého vzrůstu. Japonec hrál velmi jemnou a tichou skladbu. Na šedém koberci pódia se promítaly abstraktní stíny stoliček a částí cimbálů a dohromady vytvářely velmi zdařilou abstraktní grafiku. Uprostřed kompozice seděla masařka a evidentně vnímala hudbu. Nejdřív strnula
v jediné poloze, pak začala jako omámená pochodovat v kruhu, při další změně rytmu znovu strnula na ostré hranici světla a stínu. Měl jsem neodbytný pocit, že se dostala až k jakémusi existenciálním vytržení na hony vzdálenému jejímu běžnému fekálnímu údělu. Když Japonec dohrál, třikrát se klaněl. Při třetím klanění masařku zašlápl.
Budapešť 2006
Na nástupišti se významně kýve lampa, jako by chtěla něco opravdu důležitého říci. Nikdo ji však neposlouchá.
Moskva 2008
Dnes dopoledne se mne zmocnila manažerská nervozita. Takový nejasný pocit přepracovanosti, celé řady věcí, které čekají na mne, až je vyřídím. Tak jsem si je pro jistotu poznamenal na okraj papíru, abych na něco nezapomněl: zapsat báseň z autobusu, nakoupit víno, dopsat povídku, procházka s fotografováním, uklidit a ustlat Evě. Teprve když jsem po chvíli na svůj manažerský seznam nevěřícně zíral, uvědomil jsem si, že jsem zřejmě šťastný.
Paříž 2010
Ještě před dvaceti lety bylo společensky přijatelné navštívit přátele bez ohlášení. V domácnostech tak bylo neustále přítomno očekávání svátku, očekávání hosta – boha do domu. Dnes je již návštěva bez ohlášení považována za společenské faux pas. Je to jen malá ilustrace toho, jak málo dnes umí naše kultura pracovat s něčím, co není dopředu naplánováno. Jedním z důsledků této neschopnosti je vytlačení pojmu inspirace ze současného uměleckovědního diskursu. Například fotografie dnes staví výhradně na projektech, inspirovaná fotografie přestává být uchopitelná a tedy i teoreticky ospravedlnitelná.
Frankfurt 2012
Negativů je třeba se zbavovat, jakmile vydají svůj příběh. Ostře a nekompromisně, jako svědků tvého včerejšího dojetí. Zbav se jich dokud je čas, dokud jsi pánem své vlastní minulosti. Podstup ten očistný rituál, spal mosty a vykroč k dalšímu příběhu.
Čelechovice 2013
2006 - 2016
You write something about fog. I respond with a sentimental answer. The words, stripped down to bare symbols, bounce off a satellite. Isn’t it cowardly to use them to replace the temporary lack of closeness? Probably yes. But this cowardice comes from the misunderstandings that might arise from silence. Few people today interpret silence as an expression of trust in a profound and steadfast
co-existence.
Paris 2010
I walk through the spa gardens, a quiet autumn day. All of a sudden, I am passed by a baby carriage with a boy of about one year. He is humming quietly and smiling gently just to himself. He emanates inner peace and heightened awareness. For a moment, we look at each other shyly, a kind of silent understanding between us, then we immediately lower our eyes. A kindred being, a sensitive beginner person.
Frankfurt 2012
Today I experienced great joy. At the Louvre, I was composing a picture of the large Ferris wheel out the window, when two photogenic children came running along, each stopping on one side of the window. Immediately, however, their full-figured mother showed up and parked herself and a baby carriage right in the middle of the composition. But then the carriage turned over under its load of shopping bags, bottled water, and toys. The mother leaned over to balance the carriage, which caused her phone to fall out of her pocket, and so – half-mad from this unexpected chaos – she had to get down on her knees. All at once, the composition was clear and I could take the picture.
Paris 2010
I was invited to see a Visegrád-funded dulcimer concert by three women (a Slovak, a Czech, and a Hungarian) and a short-statured Japanese man. The Japanese musician played a hushed and tender composition. The gray carpet of the podium caught the abstract shadows of the tables and of some of the dulcimers, all of which came together to form a superb abstract image. Sitting in the middle of this visual composition was a large fly which was clearly paying attention to the music. At first, it remained unmoving; then, as in a daze, it began to march in a circle, and with another change in rhythm it halted again on the sharp divide between light and shadow. I could not shake the feeling that it had achieved some form of existential exaltation light-years removed from its usual fecal lot in life. Then the musician finished and bowed three times. On his third bow, he stepped on the fly.
Budapest, 2006
A lamp sways meaningfully on the train platform, as if trying to say something truly important. Unfortunately, nobody is listening.
Moscow 2008
This morning, I was gripped by a kind of managerial anxiety. A kind of vague sense of being overworked, with so many things waiting for me to deal with. And so, just to be sure I wouldn’t forget, I wrote on the edge of a piece of paper: write a poem from the bus, buy wine, finish that short story, go for a walk and take pictures, clean up, make Eva’s bed. Only after having stared in disbelief at my managerial list for a while did I realize that I must be happy.
Paris 2010
As recently as twenty years ago it was socially acceptable to visit friends unannounced. And so households were constantly filled with the anticipation of welcoming a feast, a guest, god into the home. Today, dropping by unannounced is considered a social faux pas. This is just a small illustration of how little our culture today knows how to work with something that hasn’t been planned in advance. One consequence is that the secret of inspiration has been displaced from contemporary artistic discourse. For example, photography today is based exclusively on projects; inspired photography is no longer understood and thus impossible to justify.
Frankfurt 2012
Negatives should be discarded once they have surrendered their story. Cruelly and uncompromisingly, like witnesses to yesterday’s emotions. Get rid of them while there is still time, while you are the master of your past. Engage in this cleansing ritual, burn your bridges and set out for the next story.
Čelechovice 2013