Domeček pro panenky

Není to hospic ani hřbitov. Spíš jakýsi útulek na půl cesty, jakási přestupní stanice, kterou tu vybudovali místní občané, zde, kousek od starého rynku, ve dvoře, který znají místní, ale turisté sem nezajdou. Každý rok na to místo lidé přinášejí své plyšáky, gumové hračky, Mickey Mause, kačery donaldy, medvídky v ukrajinských národních krojích, slizké pejsky a kočičky, opuštěné panny, melancholické zplihlé ježečky, všechny ty černé pasažéry domácností a nechtěné ozdoby kanceláří, které se hromadí v obytných prostorách po výročích, oslavách a svátcích narození páně, všechny ty zbědované homunkuly, citová šidítka, zrůdy z gumy. 

​

Na změnu své životní situace nereagují všechny hračky stejně. Část skutečně rezignuje, neadaptuje se a upadne do letargie. Spojí se novým místem jako s místem posledního odpočinku a pustí se do odpočívání, odpočítávání, odpočívání, odpočítávání. Jako ježeček, léta už bez pohybu spočívající na pařezu bezinky, za tu dobu se nepohnul ani o milimetr, jen jeho očička zaměnily kdysi tak uhrančivý, šibalský kukuč, kterému žádná maminka neodolá, za zelený zákal. A tak postupně srůstá se svým pařezem, nereptá, nestěžuje si, nevolá o pomoc, to vše by pro něj bylo příliš náročné, příliš vysilující a dráždivé. Sedí a svýma slepýma očima čumí směrem, který mu byl určen, přes dětskou houpačku do zamřížovaného okna truhlářské dílny. Loni mu do jednoho oka nasral holub.

​

Takových plyšáků je tu několik, zdaleka ale netvoří většinu. Některé hračky jakoby naopak na novém místě pookřály, jakoby pro ně byl svět dětských pokojíčků a smrad naškrobených polštářků malý, jakoby se dusily tou srdíčkovou příchylností, tím kýčovitým uslintaným projevem citečků. Tady konečně, zbaveni svých perverzních jmen a perverzních majitelů, začínají naplno dýchat, pravidla džungle, lépe řečeno dvorku, jsou jim přes všechnu přirozenou krutost mnohem bližší, rychle se začínají orientovat a brzy už pátrají v předzahrádce, zkoumají kytky, nahlížejí do oken, sprchují se pod okapem. Divočina městského dvorku se jim stává inspirací, novým domovem a výzvou. V mnoha případech si zde taková hračka brzy najde i svého sexuálního partnera, kterého by v šéfově kanceláři nebo dětském pokojíčku těžko hledala. Od bezhlavého lišáčka, který má evidentně blízko k poněkud infantilní, ale čiperné zlatovlásce, a vztah je to evidentně vzájemný, až po dva plyšové pejsky, trávící hodiny a hodiny ve věčném splynutí, v tichém a důvěrném koitus infinitas.

​

A pak tu jsou hračky, které na půli cesty ustrnuly, neschopny se trvale oddělit od svých bývalých majitelů, setrvávají s nimi nadále pevně spojeni věčnou výčitkou. Za všechny ocitujme jeden z dopisů panenky Diany, který adresovala své bývalé majitelce Olze.

 

Milá Olgo,
píši ti, ač vím, že mi na můj dopis neodpovíš, stejně jako jsi neodpověděla už na čtyři předešlé. Proč ti tedy vlastně píši? Především proto, že byly vánoce, které prostě už budu mít navždy spojené s tebou, jak jsi mne poprvé rozbalovala, jak ses těšila, jak jsi mi nabízela vánoční cukroví. Asi bych na to neměla vzpomínat – ale asi vždycky budu, i když vím, že si tím ubližuji.

​

Když se dnes otáčím zpátky, vidím, Olgo, že jsem ti vlastně od počátku nebyla dost dobrá. Párkrát jsme si spolu hrály, párkrát si mne povozila v kočárku. Vlastně teď mě napadá, že jsi mi nikdy ani nepořídila pokojíček pro panenky. Myslím, že tě to ani nenapadlo. Šatečky jsi mi taky nikdy jiné nepořídila a ty jediné, co jsem měla, jsi mi sundala, když jsi mě chtěla "vykoupat". Všimla sis vůbec, že jsi mi je už neoblékla? Nebo to bylo naschvál? Za trest? Myslím, že ti to spíše bylo jedno, že už jsi měla jiné zájmy.

​

Máš na to samozřejmě právo a já ti přeji jen to nejlepší. Asi si říkáš, že už jsem dospělá a že bych se o sebe měla umět postarat sama, tak jak to děláš ty. Ale ty jsi neprožila tím co já. Musela jsem se dívat, když jsi se učila masturbovat a ani to ti nestačilo. Možná tehdy se ve mne něco zlomilo, něco, co už si s sebou ponesu navždy.

​

Už bych měla ten dopis ukončit, aby nevyzněl jinak, než bych chtěla. Výčitky nesnáším. Jen si říkám, že tě možná přeci jen trochu zajímá, jak teď žiji. Tak tedy dobrá, připojím pár věcných řádků, chceš-li. Od té doby, co jsem se tu ocitla nahá, ztratila jsem veškerou sebeúctu. Nakonec, vím, že si za všechno můžu sama. Už jen proto, že jsem ti tolik věřila a s takovou variantou nikdy nepočítala. Chceš-li to tedy slyšet, dala jsem se nejdřív dohromady s ruským medvědem, ale byl na mě moc velký a vykloubil mi ručičku. Od té doby to nechávám na nich, na těch špinavých zvířatech. Kdo se chce pokochat zbytky mé krásy, ten smí. Co by ne. Nic lepšího si nezasloužím.

​

Olgo, nic od tebe nechci. Jenom krátkou odpověď na jedinou otázku. Proč?

 

Tvoje

 

Dianka

 

P.S.

Kromě vykloubené ruky se mi na zádech uchytil lišejník a ve vlasech mám ploštice ruměnice.

 

Většina hrček má ale dvorek za nádraží, přestupní místo, odkud je třeba se vydat dál. A za nocí, jako je tato, kdy nad městem svítí úplněk, padají skromné vločky, kdoví odkud se berou, zdálky zavrže tramvaj, zaštěká pes, zapláče dítě, za takových nocí ucítí zvláštní chvění v duši, která sídlí v břiše, podivný lesk v pevných, skleněných očích a to pak dvorek opouštějí, někdy po jednom, někdy v párech, vstříc neznámému, krutému, nekonečnému světu, jako parašutisté při prvním seskoku. Jejich ťapání protíná noc, odráží se od městské dlažby, vrže po dřevěných schodech činžovních domů. Hračky kráčejí nocí hledat novou domácnost, naplněni odhodláním, že tentokrát už to boudou oni, kdo budou rozhodovat, co je a co není roztomilé. Některé si zapálí cigaretu.