1996 - 2006
Při setkání se znamením míváme často tísnivý pocit. Znamení jako taková však nejsou zlá. To se jen bolestně připomíná naše touha vše pochopit a pojmenovat.
Znamení lze číst i jako výpověď o budoucím. V souladu s fyzikálními zákony je však pochopíme vždy až tehdy, když už je pozdě.
Psychologický výklad znamení (tj. jeho subjektivizování) je zbabělostí. Znamení v sobě nesou reálná sdělení, a to v rovině, která je jinými prostředky neuchopitelná.
Znamení se rodí z nepořádku. I hmota vyžaduje svobodu projevu.
Svět je prorostlý znameními. Nic se nestane, přehlédneme-li některá. Přehlédneme jich dokonce většinu, tak jako houbař v lese přehlédne většinu hříbků. Je však neštěstí, nejsme-li schopni nebo ochotni číst je vůbec.
1996 - 2006
When encountering signs we often feel oppressed. Signs themselves, though, are neither dangerous nor evil. That’s just our longing for understanding, and giving each thing a name, that hurts.
A sign could be read like an omen. According to the law of physics we begin to grasp the point always just in the moment when is already too late.
A psychological explanation of signs (i.e. subjectivization) is cowardice. Signs bring us real messages, on a plane impalpable by other means. Signs can lead us, despite the fact that they remain incomprehensible.
Signs are born out of chaos. Substance demands freedom of speech, too.
Our world is perforated by signs. Nothing would happen if we overlooked some of them. We even fail to notice most of them, just like a hunter in the woods who misses most of the prey. Disaster is, when we fail or refuse to read them at all.