Znamení Lvova
Lvov je město z pohádky, všichni ho známe a nikdo tam nikdy nebyl. Anebo tam byl už dávno, možná tam tehdy bylo jiné město, prý jich na tom místě stojí hned několik, která se postupně odkrývají, když nešikovně pohnou košilkou fasády a za ní se objeví polský nebo hebrejský nápis, zřídka německý, občas ruský. Lvov je město, které neznají ani ti, kdo v něm žijí, a je to dobře, protože jakmile si začneme uvědomovat, kým jsme, začneme sami sebe hrát a nenávratně ztrácet. Proto nebudou všichni psycho-terapeutové a průvodci cestovních kanceláří nikdy ničím víc než zasvěcenými hrobaříky, patology studujícími buňky krásné dívky, ať už je tou dívkou naše duše, anebo duše místa, ve kterém jsme se ocitli. Lvov je krásná dívka, která to o sobě neví a která má jiné starosti než se líčit. Je to dívka, o které občas v Čechách muži sní, ale kterou už nenalézají, dívka do života, dívka, která má radost z toho, že je.
Na rohu Starého Rynku se ke mně najednou tak nějak křehce přihrnula stařenka, prohlíží si mne, pohladí knoflík mého kabátu a pak se ke mně nakloní, už hodně blízko, jako nějaká malá přítulná holčička. Trochu váhá jak začít, pak vykopne obligátní odkud jste, asi podle bot, podle toho knoflíku. A já vracím pěkně podle pravidel, Praha, Čechy, už týden, ještě týden. Stařenka znovu chvilku váhá a potom vytáhne svůj velký triumf: nejnovější ukrajinské vydání časopisu Strážná věž. Jenomže, jak bych vám to vysvětlila, jak bych vám to jen všechno vysvětlila, mrmlá si napůl pro sebe. A potom jí
v očích zasvítí jiskra a ona už ví, už listuje, už hledá ten ob-rázek, na kterém jsou jacísi vystylovaní homunkulové, mladá Barbie a vedle ní taková jakože Květa Fialová. A moje stařenka ukazuje na tu jakože Květu Fialovou a pak na Barbie a pak znovu na Květu a povídá mi spikleneckým pološeptem, toho už nebude, nikdo nebude starý, všichni budou mladý
a vítězoslavně se na mě dívá a hladí mi u toho knoflík, a když se zadívám do jejích holčičích rozkvetle pomněnkových očí, tak vidím, že se v nich fakt něco pohlo, takže ten zázrak už asi začal.
Zatímco se nekončící fronta potřebných v parčíku před městskou prachárnou stále mlčky a úporně posouvá směrem k várnicím s polévkou, sedne si do stínu o kus dál, plastový kelímek s dnešním přídělem odloží slabě se třesoucí rukou na lavičku a jako každý den pečlivě rozdělí
krajíc chleba na tři díly. Jeden je pro tuto chvíli, druhý na zítra. Třetí díl rozdá holubům. A když pak jeden černý holub odlétá se svým úlovkem o kus dál, mimo tlačící se hejno, je velmi pravděpodobné, že teď také on v šeru pochcaného keříku dělí svůj příděl na tři díly a mravenci už se
netrpělivě řadí do nekonečné fronty.
Koupil jsem si místní toaletní papír značky „Láska“. Jeho obal je vyveden v červenomodrém duplexu, výtvarné jádro spočívá v červeném a modrém peříčku, která se k sobě mají a dře to jak šmirgl. Pořád lepší něco než nic, řekl jsem si. Byl ve slevě za jednu hřivnu, ale stejně o Lásku nikdo dvakrát nestál.
Prachárnu v centru Lvova hlídá starý voják. Hlídá ji před holuby, bezdomovci a znepřátelenými cizinci, to je jeho největší úkol, došourat se ke schodům a prověřit cizince,
a pak, když je cizinec spřátelený, vyprávět mu o písku a peří mezi kameny zdí, písek a peří, jako polštář pro zbloudilou kulku, jako polštář pro tuhle věž plnou už dávno ne střelného prachu, písek a peří zastaví každou střelu, jenom v Afghánistánu peří nebylo, proto jsem tam nechal nohu, ale zase tam za mnou na hlídku nechodilo tolik lidí a já nemusel po schodech až na půdu a taky prachu a písku tam bylo víc nežli tady.
Signs of Lvov
Lvov is a fairy-tale town – we all know it, but no one has ever actually been there. Or they were there long ago, maybe when it was a completely different town, for it is said that there are several towns in that place and that they reveal themselves when the veil of their façade is accidentally lifted to reveal a Polish or a Hebrew inscription, in rare instances German or sometimes Russian. Lvov is a town that not even its residents know, and that is fine, for as soon as you begin to realize who you are you begin to put on an act and lose yourself forever. That is why psychotherapists and travel guides will never be anything more than erudite archaeologists, pathologists studying the cells of a beautiful girl – and that girl might be our soul or the soul of the place where we find ourselves. Lvov is a beautiful girl who does not know she is beautiful, who has other worries than putting on her makeup. She is a girl about whom men in Bohemia sometimes dream but whom they never find, a girl for life, a girl who simply enjoys that she exists.
At the corner of the old square, a fragile old woman joined me, looked at me, touched a button oin my coat, and then bent towards me, quite close, like a small girl wanting a caress. She didn’t know how to begin the conversation, and so she began with the standard Where are you from?, probably because of my shoes, or the button. And I answered exactly according to the rules: Prague, the Czech Republic, for a week now, one more week. The old woman, after some hesitation, pulled an ace from her sleeve, the latest edition of the Ukrainian version of The Watchtower. How to explain it to you, how to explain it all, she murmured to herself. And then a spark appeared in her eyes and she knew, she began to leaf through the magazine until she found a picture with some stylised homunculi, a young Barbie doll, and next to her a woman who looked like an aged movie star and my old woman pointed to the aged fatal woman and then to the Barbie and then again to the fatal granny and whispered to me, All this will be no more, nobody will get old, all will be young, and she looked at me with a winning look and touched my button again. And when I looked into her light blue eyes, I could see that the miracle had already begun.
While the endless queue of the needy in the park in front of the city armoury quietly moves towards the soup pot, he sits down in the nearby shade, places his plastic bowl with today’s ration on the bench, and like every day carefully divides the slice of bread into three parts. One for now and one for tomorrow. And the third for the pigeons. And when one black pigeon flies away with its catch of the day, away from the flock, perhaps it, too, will divide its ration into three parts in the shade of the pissed-on shrubs, and the ants are already queuing up impatiently.
I bought the local “Love” brand toilet paper. The wrapper is a red-and-blue design whose highlight is a red feather and a blue feather who seem to be getting along quite nicely, and it scratches like sandpaper. But better something than nothing, I said to myself. It was on sale, but nobody seemed to be looking for Love.
The armoury in the centre of Lvov is guarded by an old soldier. He guards it from pigeons, the homeless and enemy aliens. This is his most difficult task, to hobble over to the stairs and check on foreigners, and if it is an “ally”, to tell him about the sand and the feathers between the stones in the wall, sand and feathers, like a cushion for a stray bullet, like
a cushion for this tower that hasn’t held any gunpowder in a long time. The sand and feathers will stop every projectile. But there were no feathers in Afghanistan, and that is why I lost my leg there, but at least when I was on guard duty there, I didn’t have so many visitors and I didn’t have to walk up and down the stairs to the attic, and there was more dust and sand than here.