tanec po střepech
křehké město
stěny domů
chvějící se očekáváním
okna popraskaná touhou
horečka větracích systémů
a zabezpečovacích okruhů
a dole na nábřeží
křehká hladina řeky
odnášející statisíce snů
této jediné noci
křehké výkřiky
křehké kroky
křehké oči za výlohou nočních podniků
křehké stíny pouličních chodců
křehká máma
křehký táta
křehké oči křehkých plyšových hraček
malá dívka v bílých šatech
tančí po střepech
a zdvihá ruce nad hlavu
ó jaký nádherný vzduch
jaké překrásné nebe
střepy jsou stavebnice světa
střepy jsou krasohled
křehké je ticho noci
poseté tisícem křehkých hvězd
křehká je samota
která se valí ulicemi města
jako povodeň
samota prvního rozchodu
tak rychlého
jako první láska
protože všichni ve třídě už se s někým rozešli
jenom eva se ještě s nikým nerozešla
na každém místě města
už někdy někdo někoho opustil
v každé kavárně
na každém mostě
v každé ulici
na každém dvoře
v každém telefonu
na každém záznamníku
v každém počítači
tam všude už z toho někdo někdy
nechtěl dělat vědu
co bylo to bylo to bylo to bylo
stržená gramofonová deska
přeškrtané jméno na zvonku
vyměněný zámek
nová občanka
vykouřená krabička startek
láhev vodky
poraněné zápěstí
noční výlety nikam
zoufalé telefonáty
prášky na spaní
psychoanalýza
antidepresiva
zdemolovaná kuchyně
soudci
právníci
lékaři
sociální pracovnice
městská policie
mediátor
partnerský poradce
všichni svatí
kteří jsou úplně k hovnu
protože soudce je křehký
právník je křehký
lékař je křehký
sociální pracovnice je křehká
městská policie je křehká
mediátor je blbec
partnerský poradce je křehký
a svatí
jsou úplně stejně křehcí
jako ty
a tvoje samota
a samota této noci
ve které mladý chlapec
pozval dívku na koncert známé hvězdy
padlo na to roční kapesné
když se ji v metru pokusil políbit
co to děláš
tohle jsme si fakt nedomluvili
dívka odchází do tmy
a chlapec se pokouší opít
někde jinde
čeká mladá žena dvojčata
s mužem který se odstěhoval
jakmile o nich poprvé uslyšel
pokoj voní prádlem pro miminka
pokoj voní slzama a zítřkem
a někde jinde
se pomiloval opilec
se stárnoucí ženou
ani jednomu z nich
se to nestalo poprvé
a přeci jí křehké ráno
vychrstlo do tváře proud zadržované touhy
zavoláš ptala se a hlas se jí zlomil
no já se kdyžtak ozvu
a někde jinde
spílá dospělý muž své matce
a ona potom pláče
a on potom kouří
tak je to pokaždé
a někde jinde
uprostřed bezedné noci
pozoruje bezdomovec reklamu
na které se střídají dvě ženské tváře
a pak je začne hladit
dlouhé minuty tam stojí
bez hnutí
ještě nikdy neměl
dvě ženy naráz
a někde jinde
naslouchá stařena
sípotu své předposlední noci
plné přízraků
ta na vedlejší posteli
se potom posadila
a měla na každém rameni kočku
na jednom bílou
a na druhém černou
a potom začala lézt po stěně
a po stropě
a hubičkovala ty kočičky
dokud jsem neřekla uchadi
musela jsem to říct rusky
jinak by nepřestala
teprve potom se vrátila do postele
a já mohla umřít
uprostřed téhle noci
kde v naprostém tichu
mladá dívka v růžových šatech
tančí po střepech
a s údivem si prohlíží
svou krvácející ránu
šaty vlají vzduchem
a sladké růžové stopy
za ní tančí
křehkým tichem noci
poseté tisícem křehkých hvězd
samota vytéká z oken a ložnic
tiskne se k zamlklým dvojicím
a čeká na svoji chvíli
stačí jen malá dávka dynamitu
stačí jen vší silou bouchnout dveřmi
a křehké domy se samy sesouvají k zemi
jako ranění zajatci
neumí se oblékat
málo vydělává
moc křičí
nerad hraje tenis
a nebo už to prostě nějak není ono
všechno může být důvod
bude stále obtížnější vyváznout
každá ulička je slepá
není úniku
bez odpuštění
a nekonečného soucitu
přitiskněte se jeden k druhému
a dotýkejte se svých těl
nikdo vám nikdy nechtěl ublížit
všechno je jenom nedorozumění
křik je nedorozumění
mlčení je nedorozumění
bití, lež a nevěra je nedorozumění
nepochopení je nedorozumění
impotence je nedorozumění
posrané plíny jsou nedorozumění
nemoc je nedorozumění
výčitky, šílenství, pláč, odtažitost, únava, posměch
toho se nemusíte bát
to všechno je nedorozumění
smrad z huby je nedorozumění
ponožky na stole jsou nedorozumění
nedostatek času je nedorozumění
čekání na sms je nedorozumění
hromadné emaily jsou nedorozumění
televize, počítačové hry, politika, náboženství a alkohol
je nedorozumění
feminismus je nedorozumění
pornografie je nedorozumění
tchyně je taky nedorozumění
všechno je jenom nedorozumění
nikdo vám nikdy nechtěl ublížit
držte se za ruce
bude stále obtížnější vyváznout
noc je těhotná samotou
obloha popraskala
štěrbinami fouká vesmírné prázdno
vsakuje se do fasád domů
a do vlasů a do cigaret
každé zábradlí je křehké
protože se nemá čeho držet
hladina řeky popraskala
mosty popraskaly
chodník popraskal
fasády domů popraskaly
skleněné oči plyšových hraček popraskaly
rty popraskaly
křehká kůže
křehké oči
křehké srdce
držte se za ruce
neopouštějte se
a odpouštějte
protože někde blízko
v úplném tichu
žena v červených šatech
tančí po střepech
nohy do kosti rozřezané
snaží se skrýt svou bolest
snaží se udržet červenou linku něhy
bledý obličej zdvihá k měsíci
odpouští noci
odpouští tisícům hrotů hvězd
nebe popraskalo
do města vtrhlo počasí plné samoty
a vyděšených smajlíků
všichni četují jako pominutí
doufají že zachrání alespoň půdu
na které si hráli jako děti
diskusní skupiny kontaktní adresy
kroužky
plážový volejbal
chození do kina
domluvený sex
říká se
že polovina mužů
v bordelech vůbec nesouloží
posedět a tak nějak pokecat
ale držet někoho za ruku
a dívat se mu do očí
na to v životě nenašetříš
samota ranního kafe
samota kariéry
samota osobního růstu
samota širokých zájmů
samota cestování
samota raftingu
samota masturbace
samota na facebooku
vysmátá rozkvetlá samota
de luxe
samota umírání
otevřená okna pokašlávají do noci
ulicí projel čisticí vůz
muž se po milování vyklonil z okna
a zapálil si cigaretu
po zádech ho hladí
její pohled
a dole u řeky
silueta páru
líbají se stejně
tak jako před třiceti lety
on trochu nahrblý
ona stále krásná
v shovívavém měkkém světle měsíce
poslala pramínek vlasů
ve směru řeky
město na okamžik přestalo dýchat
stáří je nedorozumění
všechno za co nemůžeš
je nedorozumění
každá tvá slabost
je nedorozumění
všechna tvá selhání
jsou nedorozumění
nedorozumění je tvá křehkost
poslouchej jak je ta noc tichá
něha města je tak plachá
jenom jemné doteky kůže
jen šepot
jen pohled do očí
jenom hřejivý dech
druhého člověka
jeho dlaň
jeho ticho
jeho křehká ústa
držte se za ruce
a naslouchejte hlasu této noci
osleplé oči plyšových hraček
vyjí na měsíc
a někde v úplném tichu
bosá stařena v černých šatech
tančí po střepech
bezkrevná chodidla
pevně zajizvená
otiskují její stopy do kamene
stařena zdvihá ruce nad hlavu
a zpívá
ó jaký nádherný vzduch
jaké překrásné nebe
druhý den po konci světa, paperjam 2013
ilustrace jaroslav valečka
